Moc slova v pandemii

Jsem přesvědčen, že slovo vyřčené z našich úst má moc. Dokáže usměrnit, povzbudit, motivovat k neuvěřitelným činům. Zároveň může ublížit, zlomit srdce, rozdělit nejlepší přátelé, způsobit nenávist. V současné době  slovo má moc.

Několikrát jsem četl v Písmu, že: „Jazyk má moc, můžeme ním zabít, nebo přinést život.“ Stalo se mi občas, že jsem byl zarmoucen, zraněn, prožíval jsem strach a frustraci, protože mi někdo ublížil slovem pomluvou, nepravdou. V takových situacích někdo přišel za mnou, a řekl mi: „Tadku nic si z toho nedělej, buď dobré mysli, neztrácej naději…“ Anebo jsem otevřel jakoby namátkově Bibli a četl jsem slova: „Neboj se, jsem s tebou, nenechám tě, pomohu ti, dám ti nové světlo pro další život, pokračuj ve své práci.“ Tehdy jsem většinou vstal fyzicky i duchovně, jako bych se probudil ze zlého snu a v nové síle i naději jsem pracoval a žil dál. Myslím, že každý z nás máme podobné zkušenosti, jak slovo vyřčené a cílené má nesmírnou moc. Některé zcela zničilo, jiné postavilo na nohy.

Zdá se mi, že zvlášť nyní v období pandemie, jak se jí říká, úvaha o moci slova má nesmírný význam. Stále více slyšíme v různých médiích, o tom, že roste počet dětí, které prožívají psychické problémy, dokonce deprese, mnohem více jich chodí k psychiatrům. Podle statistik narůstá počet těch, kteří si chtějí sáhnout na život. Zdá se, že příčiny mohou být spojeny se současnou situací. Je zřejmé, podle lékařské vědy, že náš život je celistvý, tzn., že nejen naše tělo je důležité, ale naše nitro, duše i duch, naše vztahy, komunikace, osobní vazby, koníčky. Je možné, že maximálním omezením našich vnějších i vnitřních potřeb člověk strádá. I naše děti. Samotné informace nestačí. Určitě rodiče doma dokáži částečně naplnit potřeby svých dětí, dokážeme si představit jak po 5 – ti hodinách u počítače, a dalších povinnostech doma sami potřebují dobít své „baterie“ a možná není čím. Zdá se, že děti potřebují svou učitelku, která je často jako jejich druhá matka. Dokáže slovem probudit zájem, povzbudit, motivovat, potěšit, možná i pohladit po vlasech, což je pro některé jako balzám.  Bez sdílení svého života s kamarády a bez sportovních a zájmových činností  budou vyprázdnění uvnitř a to vakuum naplní nezájem o vyučování, smutek, beznaděj, nuda a dokonce deprese.

Stejný problém se zřejmě vyskytuje u seniorů, v případě, že jsou odděleni, bez možností vyžití a naplnění potřeb, a tužeb. Pokud je tomu opravdu tak, že jsme celiství, a že nedostatek v jedné oblasti, se projeví na jiné, tak můžeme mít větší problém s Covidem, než se zdá. Pokud lidé, děti, senioři strádají, nemají pohyb, kontakty s přáteli, jsou neustálé zastrašování, nevidí naději na konci tunelu – tento pojem se stále častěji ozývá mezi námi, tak je zřejmé, že i naše imunita, náš psychický život je oslaben a naše tělo může být mnohem náchylnější na vírové onemocnění.  

Ze své zkušenosti také vím, že pokud prožívám některé nedostatky, strádám psychicky, nebo duchovně, tak se zvedá moje cukrovka. Pokud bývám nespokojen a často brblám jako starý děda, občas se něčím dojímám, cítím, že trpí mé srdce. To mám vyzkoušené již několikrát. Zdá se mi, že v té souvislosti opatření proti Covidu se nám může vrátit jako bumerang z důvodu zanedbání dalších podstatných hodnot našeho života.

Jsem osobně přesvědčen, že náš český národ potřebuje moudrá, promýšlená  opatření, ale zároveň svobodu ducha, dobrá potěšující slova, která hojí, ukazují světlo, povzbuzují k vytrvalosti. Alespoň minimální možnost se setkat s přáteli. Jinak naše tělo bude více náchylné, připravené na onemocnění v případě útoku viru. Možná, že pomoc před covidem není jen ve schopnosti epidemiologů, ale v promýšlení dalších vědeckých pracovníků, kteří rozumí a pracují s člověkem, jako celostním ve všech oblastech a jeho potřebách.

Jak to je se slovem? Všiml jsem si a je to možná maličkost, že se každou půl hodinu ve zpravodajství uvádí statistika obsazených lůžek a zemřelých. Téměř nikdy se neobjeví, kolik uzdravených lidí propustili domů. Kolik uvolnili nových lůžek. To se nikdo neuzdravuje? Proč to neuvádějí? Ta informace, to slovo by mohlo hodně potěšit, že lidé byli uzdraveni a jsou doma. Je to záměr, aby těch pozitivních světýlek v tom kontextu bylo, co nejmíň. Ve statistice, kde se uvádí počet nakažených, každou půl hodinu, je uvedeno jen občas, kolik se uzdravilo, v daném dni.

Jsem přesvědčen, že to nejdůležitější v tomto kontextu se jeví, v době složitých okolností, pandemie, kdo vede národ? Jak dokáže mocí slova motivovat, povzbuzovat, utěšovat?

Rád bych uvedl pár zrníček z dějin. Když měla Anglie na začátku války na málem, tak před Angličany vystoupil malý předseda vlády. Pro některé vypadal jako trochu podivín. Byl však velký duchem a silný slovem. Řekl pár jasných motivujících vět, lidé mu uvěřili. Nebyl to jediný důvod, ale jeden z nejdůležitějších motivací pro celý národ, díky čemu vyhráli nad nacisty a zaseli vítězství pro celou válku.

V době otroctví, veliké bídy, nenávisti v USA Martin Luter King vyprávěl před národem Černochů svůj sen o svobodě. Jeho slovo mělo nesmírnou moc. To byl klíčový začátek  zlomu ke  svobodě. Inspiroval je, dodal jim naději, víru, že to zvládnou a stalo se. Sen se naplnil.

Náš prezident Václav Havel z balkónu na Hradě řekl po své inauguraci: „Slibuji vám, že vás dovedu ke svobodným parlamentním volbám.“ A dovedl nás. Jeho spolupracovníci mu věřili s téměř celým národem. Pak řekl ještě jedno, dnes znevažované heslo: „Láska a pravda zvítězí nad lží a nenávistí.“ Ano toto slovo má moc. Tam kde je láska, není nenávist, kde je pravda, není lež. Kde je světlo tam není tma. Je to jednoduché a fungující. Jen tehdy, když ta láska, pravda a světlo jsou tam a působí.  

Kdo nás motivuje slovem v kontextu Pandemie? Jak nás povzbuzují a  dodávají odvahu naši vůdci? Je mi to líto, ale zdá se, že náš národ neslyší od nich slovo, které vlévá život. Ano nemocní, senioři slyší slova lásky, potěšení z úst lékařů a sester a to je skvělé. Díky jim za to.

Jak běží čas, tak se stále ozývá, že lidé ztrácejí důvěru ve vládu, kvůli opatřením. Zdá se mi, že  každý národ v době těžké očekává moc slova. Co nám řekne prezident, předseda vlády a další. Co zatím slyšíme? Jsou to slova hodna státníků? Slova, která dokáží rozvát beznaděj, strach, obavu o základní živobytí, narušené vztahy, potěšit nemocné. Slyšíme spíše bonmoty, které nemají sílu, ale mají v sobě nenávist, hněv, nepravdy, neodpuštění, rozdělení. Stále více se ozývá od jiných hlas sebeobrany, odsuzování, napadání oponentů o jiném názoru, zlost, nesnášenlivost, ponižování, slova o sobě, o svých schopnostech. Tak se zdá, že veškerá literatura o vůdcovství, o vedoucích zdůrazňuje pokoru, přijetí, uznání jiných, odpouštění, motivování, inspirování, vděčnost, sjednocování.  Slova vládnoucích o dodržování nařízení občany, budou stále více jako „házení hrachu na stěnu“.

V každé válce, epidemiích, zemětřeseních, byli důvěryhodní vůdci, kteří dokázali ovládat svůj jazyk a používali ho k tomu, k čemu byli určeni, věrně s důvěrou a úctou k těm, které vedli. Ti vyhrávali války, vítězili nad pandemiemi, obnovovali rozbité země. Většina občanů je následovala. Moc slova byla ohromující.

Ještě jeden důležitý aspekt bych rád zdůraznil. Doba je těžká, pro některé neúnosná, pro děti nudná a stresující, ale nejsme ve válce. Navzdory všemu máme plné supermarkety, nakupujeme s dětmi, máme stále peníze na potraviny. Nejsme pronásledováni, ani zabíjení. Máme perfektní lékařskou péči i bezpečnost zajištěnou.

I v této době dostávám videa, fotografie z utečeneckého tábora „Moria“ na Lesbosu v Řecku. Po požáru  Řekové nastěhovali imigranty do stanového tábora kousek od mořského břehu. Teď v zimě tam fouká silný vítr, tábor je zatopen, lidé chodí po kotníky i po kolena ve vodě. Je nouze o pitnou vodu, proud, zdravotní péči, sociální zařízení. Žijí jen díky pomoci dobrovolníků. Jsou tam stovky malých i dospívajících děti. Hodně sirotků, které mohly dostat možnost pobytu v naší zemi. Ale nepřijali jsme je. Pro naše zištné, účelové cíle a strach z nepřející, ustrašené společnosti.

Tyto děti kromě toho, že nechodí do školy, jako naše, zřejmě internet v stanech nemají, vlastně nemají nic, jen pár věcí v igelitkách. Prožili utrpení války, někteří mají utržené končetiny, nemají se kam vrátit, žijí v neustálém strachu. Ano oni mají psychózy, zranění fyzická a duševní, vztahy jsou mnohdy ztraceny na vždy, i někteří rodiče se utopili v moři, byli zastřeleni. Taky bojují s Covidem. Myslíte si, že mají stejné pocity a touhy, potřeby, jako naše děti? Nebo jsou horší a zasloužili si to? Neměli stejnou milost jako my. Nám bylo dáno žít v pokoji, radosti, blahobytu mnoho let. Zatím nejsme ve válce, můžeme vzpomenout alespoň vstřícným okem na ty, kteří bydlí na pláži, ve vodě, bez naděje, opravdu bez světýlka na konci černého a dlouhého tunelu. Nemají téměř žádnou naději.

Máme dnes velkou výsadu, prožít proměnu myšlení, jednání a komunikace. Když nás nemotivují naší vůdcové, můžeme to dělat mezi sebou navzájem. Najít si někoho, kdo je sám, kdo trpí, bojí se nemoci, je zraněn. Povzbuzujme se, hovořme spolu, naslouchejme  a pokusme se navzdory omezením vytvářet buňky pokoje, naděje, vděčnosti. Slovo má velikou moc.

 Jsem přesvědčen, že Boží slovo má nesmírnou moc. On nás požehnává, tvoří nové věci, naplňuje, potěšuje a vede svým Slovem. Pokuste se ztišit ve svém nitru a naslouchejte. „Kdo hledá Ježíše Krista, jistě ho nalezne.“

3 R můžeme klidně respektovat. V rodině jsme si myli ruce, jako vždy, nosili roušky v obchodech a snažili jsme se udržovat odstupy. Onemocnění už máme za sebou všichni v naší rodině, kromě vnučky. Vzpomněl jsem si na to staré dobré přísloví pro současnou dobu: „Důvěřujme, ale prověřujme“.

Mějte se moc dobře.