Příměří, nebo kapitulace?

V současné době ve veřejném prostoru sílí hlasy, které volají po jakémsi příměří, které by vedlo k ukončení války na Ukrajině. Zaujal mne rozhovor p. Vondráčka, bývalého předsedy Parlamentu ČR s ministrem zahraničí p. Lipavským.

Tento rozhovor proběhl na televizi Prima. P. Vondráček velmi vehementně navrhoval, aby kompetentní lidé začali pracovat na příměří mezi Ruskem a Ukrajinou. Velmi ho mrzí zmařené životy a je proti válce. Kdo by nebyl?

     S vděčností jsem obdivoval argumenty pana ministra zahraničí. Jak velmi moudře oponoval. Kdysi byl v opovržení, dokonce prezidentem republiky, jako nezkušený, mladý, neschopný. Zdá se, že nám opravdu státnicky dospěl, nedělá nám žádnou ostudu, ba naopak se dokáže moudře orientovat ve složité době, ve stínu války, v kontextu předsednictví EU. Je schopen konkurovat svým starším v úřadu a zkušeným kolegům z jiných zemí. Jednoznačně stojí na straně demokracie, spravedlnosti a jednoty mezi národy.

     Někdo může namítnout, že se nevyznám v politice a tudíž nemám komentovat tak složité záležitosti, měl bych držet hubu a krok a starat se o své teplé důchodcovské místečko. Nechci a nebudu. Chci využít svůj selský rozum a chci se ozvat.

     Zdá se mi, že volání po nějakém příměří mezi Ruskem a Ukrajinou je  holý nesmysl. Podívejme se do historie. Mezi válčícími národy bylo podepsáno již mnoho příměří. Většinu z nich jedna, nebo druhá strana vzápětí porušila a začalo se opět střílet (Blízký východ, Balkán...)

Příklad: "Jerevan - Arménie a Ázerbájdžán se dnes vzájemně obvinily z porušení křehkého příměří, které uzavřely teprve minulý týden po nejkrvavějších střetech za poslední dva roky. V prohlášeních, která zveřejnila ministerstva obrany těchto bývalých sovětských republik, Jerevan i Baku informují o nových přestřelkách na hranici." (České noviny, 23.09.2022)

Příklad: "23. prosince 1994 souhlasily všechny tři strany s dohodou o čtyřměsíčním příměří, jejíž iniciátorem byl bývalý americký prezident Jimmy Carter. 1995: Konečně mír? Příměří platilo od 1. ledna 1995, ale nikdy nebylo úplně dodržováno a po oněch čtyřech měsících (1. května) boje propukly znovu..."

Je zásadní rozdíl mezi příměřím a kapitulací.

Příměří je dohoda o zastavení bojových akcí. Může být uzavřeno na dobu určitou nebo i neurčitou a může mít jak globální (obecné příměří), tak lokální (místní příměří) platnost. Z formálního hlediska je nelze považovat za ukončení války, může mu ale předcházet a je-li obecné a trvá-li až do okamžiku uzavření mírové smlouvy., může být považováno za faktický konec války.

Kapitulace  je uznání porážky a ukončení boje. Představuje takový typ ukončení boje (respektive války. kdy jedna ze stran uzná marnost dalšího boje, „složí zbraně“ a vydá se na milost (nebo nemilost) vítězné straně. Kapitulovat může stát a veškeré jeho ozbrojené síly - Německo v roce 1918, Polsko 1939, Německo 1945) nebo jen dílčí jednotka, respektive jednotky na určitém území (viz kapitulace Singapuru 1942 nebo kapitulace amerických jednotek na Filipínách téhož roku nebo ve Vietnamu po pádu Saigonu.  (Wikipedie)

      Všimněme si, jak po totální kapitulaci Německa byl nastolen mír po dobu téměř 80 – ti let. Německo uznalo porážku, pokořilo se, spravedlnosti bylo učiněno  zadost. Navzdory miliónům zničených životů, po své katarzi a obnově je dnes Německo vyspělou, demokratickou, spravedlivou zemí.

     Dle mého názoru je jediným východiskem k ukončení války kapitulace agresora, opuštění ukrajinského území  a přijetí všech důsledků, které vyplývají z mezinárodního práva. Putin má jedinečnou příležitost složit zbraně. Svou tvář si již "neuchová", je totálně zničena násilím, nemá již žádnou úctu, jen potupu, ale může zachránit ještě mnohé životy vojáků na obou stranách, děti i civilistů a to by fakt stálo zato. 

     Je pravděpodobné, že volání po nějakém příměří je snahou hledat kompromis dvou stran. Je to pokus zmírnit zločinecké postavení Ruska. Dát mu opět příležitost k diktování podmínek, k dohodám s Ukrajinou a pokusem ponechat si ukradené území.

     Je to zvláštní, jak ti, kteří skrytě fandí Rusku, opatrně volí slova, zmírňují dopad agrese, bojí se nazvat bezpráví bezprávím a terorismus terorismem.  Je zřejmé a tak nás učí dějiny, že s teroristy se nevyjednává, nehledá kompromis, neustupuje.

     Nakonec můžeme hodnotit věci, jak se nám líbí. Konečné slovo bude mít Ukrajina a její občané. Spoléháme na moudrost státníků, vytrvalost při obraně vlasti. Jako křesťané se modlíme za  strádající. Doufáme v navrácení spravedlnosti a pokoje. Pokud to je v našich silách a možnostech,, snažíme se zmírnit bolest tohoto našeho světa praktickou pomocí.  Stojíme na straně těch, kteří bojují za spravedlnost a svobodu.

Ať Bůh žehná naše národy.