Totalitní režim a virová pandemie – podobnost čistě náhodná?

Existuje podobnost virové epidemie s něčím, co již známe z minulosti? Odpověď většinou zní, že nikoliv. Uvědomil jsem si, že jsem prožil své dětství a mládí, pár desítek let, v "pandemii totality". To byla opravdová nemoc a síla.

Kladl jsem si v těchto dnech otázku, zda je možné nynější období připodobnit k nějaké jiné době, nebo události? Slyšíme mnoho úvah na toto téma, a zdá se, že nikoli, v takovém globálním rozsahu a specifikách. Přesto mně napadají jisté souvislosti a analogie. Možná, že to je nesmyslné, a jen víří hladinu mnoha  názorů, článků a pohledů. Posuďte sami, pokud ještě máte trpělivost a sílu číst.

Uvědomil jsem si, že totalitní režimy se podobají pandemii, vírové infekci. Pokud zůstaneme jen u těch evropských, tak poslední dva vyvraždily milióny lidských životů. Nejen cizích, ale i vlastních. Bylo to cílené, nenávistné, mocenské, sobecké, bezcitné a podlé. Důsledky této pandemie si nesly národy, jichž se to týkalo další desetiletí, některé až dodnes. Dalo by se říci, že nacismus a komunismus zamořily milióny těch, kteří přežili. V dalších generacích „mutují“ až do současnosti.

Pokud bychom přemýšleli jen o naší zemi, nebo těch, které s námi sousedí, tak je ještě více zřejmé, že komunistická totalita přinesla zotročení virem na přibližně 40 let.  V šedesátém osmém  a po něm, jsme jako národ prožili vrchol „pandemie“. Když si v myšlenkách občas přehrávám události a zkušenosti, kterých jsem byl osobně svědkem od mého dětství, až do roku 89, tak je z toho docela pěkný balík stupidních, nesmyslných, ale i hořkých, a pro některé naše občany tragických prožitků.

Komunismus v našich podmínkách způsobil smrt stovkám občanů. Ale mnohem více zmrzačil naše národy psychicky, morálně, sociálně i fyzicky. Působil zákeřně. Poranil svědomí, náboženské cítění, city, umělecké vnímání. Vyhnal z domovů tisíce lidí, uzavřel do izolace. Poznamenal celé další generace. Trvalo to až 40 dlouhých let.

Naše vládnoucí síla většině z nás nasadila ne roušky, ale masky. Lidé byli k nepoznání. Z přátel se najednou stávali donášeči, nepřátelé, lidé všehoschopní. Toto dlouhodobé onemocnění působilo pokrytectví, nenávist a rozdělení mysli. Nemohli jsme moc mluvit a především mluvit pravdu.  Někteří občané se nenechali nakazit virem společenské poptávky, pochlebováním, pokrytectvím. Odjeli ze země, nebo se stáhli do ústraní, na chalupy a do hospod. Rozdělili život na osobní, pracovní, nebo i náboženský a prožívali si tiše svojí schizofrenii. Jen menší část nepropadla „vírové nákaze“ totality, udržela svojí imunitu, uchovala svůj charakter. Tito lidé mluvili pravdu, ať to stálo, co to stálo. Byli ochotni obětovat se pro jiné, položit i svůj život. Byli zavřeni, mučeni a opět zavřeni. Poslali je do „karantény“, aby neovlivňovali další a aby se snad vyléčili ze svých názorů, v opačném případě některé poslali na oprátku. Nezlomili ty, co přežili. Byli nadějí a hlasem volajícím v tomto národě, že tato „pandemie, infekce“ jednou pomine a stalo se. 40 dlouhých let je dlouhá doba. Když jsme na každém kroku četli, že: „Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak", tak jsme se vnitřně bouřili, až jsme si zvykli. Dokonce i na to, že nám po určitou dobu kolem našeho bydliště projížděly pravidelně sovětské tanky a transportéry. 20 let v moci okupačních vojsk je taky dlouhá doba a přece ne věčná. Tato politická pandemie taky skončila.

Dalším poznávacím znamením politické „virové infekce“ komunismu byly hranice. Ty jsou vždy signálem nesvobody, otroctví. Vždy jsou zavřené, jako první. Vládnoucí garnitura v totalitě má zalíbení občany nepustit, ovládnout, zabránit pohybu osob.

Každá „totalitní infekce“ vytváří dlouhodobé, nesmyslné zákazy a příkazy. Je zajímavé, jak jsme si časem zvykli, drželi ústa i krok, podřídili se a vzali to za své. Už se nám ani nezdálo, že je možné jinak žít. Proto listopad 1989 byl pro mnohé i pro mě osobně jako sen. Mohli jsme si sundat masky a v prvních dnech po revoluci být svědky střihání drátů na hranicích se západem. A po krátké době jsme moli zamávat posledním sovětským vojákům, coby symbolům dlouhodobé vyčerpávající „pandemie“.

Existovala mnoha další znamení „virové infekce“ režimu. Snad jenom pár ještě připojím: omezování náboženských, kulturních, vzdělávacích, shromažďovacích možností. 

Současné období globální pandemie, je jedinečné, výjimečné, nepříjemné a tragické. Zvláště tam, kde po stovkách umírají lidé. I u nás umírají. Litujeme pozůstalé. Bojíme se nemoci i smrti. Proto jsme docela snadno přijali opatření vládnoucích. Nosíme roušky, masky, jsme rádi, že jsou hranice zavřené a jsou na nich opět policisté a vojáci. Pochvalujeme si ty na hoře, že to s námi myslí dobře a věřím, že myslí. Je to až neuvěřitelné, jak jsme se srovnali, posloucháme, jsme si vědomi, že je potenciálně ohroženo zdraví některých z nás a můžeme i zemřít. Pro bezpečnost a klid ve společnosti to je jistě dobré. Dokonce i náboženské, nebo i extrémní dříve skupiny se zřejmě srovnaly v klidu a přijaly nařízení vlády. Obdivujeme zdravotníky, policii, záchranáře. Díky jim. Před třemi týdny se nám zdálo, že to nevydržíme, pomaličku jsme si na omezení zvykli, na ta, o kterých se nám ještě nedávno ani nezdálo.

Když přemýšlím o budoucnosti, tak jsem potěšen a zároveň znepokojen. Věřím tomu, že virus ustoupí a že neupadneme do jiného druhu mnohem horší a delší „politické pandemie“. Život, dá – li Pán Bůh, se snad ještě navrátí ve své určité podobě a síle i radosti. Sundáme roušky a budeme se znova smát na sebe a povídat si.  Co je zavřené, včetně hranic, škol a kostelů, bude opět otevřeno. Podle ekonomů to bude těžké, omezené, napjaté, možná i bouřlivé. Myslím, že nás v budoucnu čeká zápas o pravdu. A že budeme stát znova na křižovatce. Kterou cestou se jako společnost budeme ubírat? Nikdo z nás nepředpokládal, že po třiceti létech budování demokracie, se budeme znova, zatím především na mediálních sítích dohadovat, kam budeme patřit. Že se budeme dělit na ty, kteří by se rádi vrátili zpět do „náruče“ těch mocných, jenž si stále i dnes cíleně podmaňují a zotročují své občany. Sami šíří „politickou pandemii“ ve svých národech. Jsem překvapen, jak sílí hlasy o upevnění hranic v budoucnu, a o uzavření se okolním zemím.  

Jsem přesvědčen, že církev znova bude mít své místo ve společnosti. Opět se otevřou kostely a modlitebny, ale především křesťané budou více otevřeni, plni milosti a pravdy. Křesťané budou v pokušení se vrátit na stejné místo, do starých forem - věnovat se jen vzájemnému společenství, lásce a oslavě Boha. Moc bych si přál, aby prožili obnovu Duchem svatým, stali se „novým vínem“ podle Kristových slov a naplnili nové „měchy“ – nádoby, motivace, způsoby, metody práce a služby v našem národě.  Kdo bude „svědomím národa“, kdo bude bránit slabé, nemohoucí, postižené, nespravedlivě stíhané, na cestách, bez domova? Kdo se bude za ně přimlouvat? Budeme to my věřící v Ježíše Krista?

Jsem rád, že doposud, jak se zdá, naší vládní představitelé jednají s občany lidsky, citlivě, přiměřeně se snahou zmírnit zákeřnou nemoc. Někdy možná chaoticky, ale budiž. V rámci demokratických zákonů a to je ctí. Zda jejich úmysly a motivace jsou čisté a upřímné, ne záludné, ukáže zřejmě až budoucí čas.

Při dnešním jednání ve sněmovně o prodloužení nouzového stavu si říkám: „Přežili jsme kdysi dávno 40 let „pandemie komunismu“, už jsme zvládli tři týdny nouzového stavu, přežijeme další dva, nebo čtyři. Víme, že je velký rozdíl žít, nebo živořit. Moc rád bych s Vámi opět žil.

Budu šťasten, pokud se ukáže, že i po tak nesnadné a výjimečné době, naše země i nadále směřuje ke svobodě, demokracii, spolupráci ze svobodnými zeměmi. Budu velmi  rád, pokud se nenaplní scénář některých „zaručených“ konspiračních scénářů a zpráv.

Stále věřím, že Ježíš, který dal svůj život za tento svět, který nás miluje, nás i nadále povede a zachová podle své vůle. Přeji Vám všem Boží pokoj, trpělivost a lásku v období velikonočních svátků.