Skandální velikonoční zvěst (2. část) - Kristova cesta až na dno

Pokud evangelijní zvěst je inspirována Bohem, tak myšlenky, prožitky popsané v ní mají význam pro ty, kteří věří. Jsou povzbuzením pro všechny křesťany, zvlášť v dobách nesnadných, opuštěnosti, strachu a bolesti. I v mém životě.

Kristus prošel několika stupni, nebo fázemi utrpení, které bylo stupňováno až do maxima. A v každé fázi se rozhodovalo o našem spasení. Stačilo velmi málo a dějiny spásy se mohly otočit úplně jiným směrem.  

      Fysické utrpení Kristovo bylo jistě nesnesitelné, ale ohraničeno časově. Mnozí lidé trpěli zřejmě mnohem více. Byli řezáni, trháni, mučeni, umírali dlouhé týdny, nebo měsíce v bolestech.

     Psychické trýznění Krista vojáky bylo jistě ukrutné. Byli to však pohané, bezbožní lidé a ti konali špinavou práci, tak jak byli zvyklí, i když zneužili své postavení. Za ně se Ježíš modlil.

     Zdá se však, že to vše bylo jen předehrou k tomu, co Kristus musel čelit v duchovní oblasti. Byl fysicky vyčerpán, duševně zdeptán a to nejtěžší teprve mělo nastat.

     Když visel na kříži, kolemjdoucí ho uráželi; potřásali hlavou  a říkali: "Když chceš zbořit chrám a ve třech dnech jej znovu postavit, zachraň sám sebe; jsi-li Syn Boží, sestup z kříže!"  Kolemjdoucí, to navozuje zdání, jako by to byli náhodní diváci. Jen tak procházeli a náhodou spatřili tři kříže a uprostřed Krista. Ve skutečnosti jejich úkol byl velmi cílený, namířen přímo do Kristova srdce. Až se zdá, že oni byli posláni někým, kdo měl zájem na tom, aby se situace ještě obrátila. Napřed chtěl od kříže Krista odradit, pak udělal vše, aby ho ukřižovali, vždyť sám inspiroval Jidáše, aby ho prodal. Až nyní si uvědomil, že prohrává, a že končí. Hovoříme o satanovi. On si použil kolemjdoucí, lidi, kteří slyšeli Kristova kázání. Možná se jich kdysi dotklo, když pověděl, že zboří chrám, a zas jej postaví. Ranilo je, že se dotkl jejich chlouby, tradice, něčeho na co byli pyšní. Teď v krizové situaci mu to vmetli do tváře.  Copak neměli dost důkazů moci Božího Syna, když uzdravoval slepé od narození a křísil z mrtvých? Neštítili se ničeho. Nestyděli se. Nemají žádné ani sebemenší zábrany.  Mířili přesně. Jsi- li Boží Syn zachraň sebe. Byl Božím Synem. Kdy víc, než nyní to mohl ještě jednou dokázat.  Satan skrze své služebníky zaútočil na Kristovou identitu a osobní potřeby. Útočí zákeřně, ve chvíli oslabení, používá si zraněné, zahořklé lidi, využije všech prostředků, aby docílil svého. Je to sprosté, nelidské a podlé.

Pán Ježíš již zřejmě neodpovídal. Nekomunikoval s ním. To, co možná dělal, co mu dalo sílu, že si v duchu citoval 22. Žalm.  „8 Všem, kdo mě vidí, jsem jenom pro smích, šklebí se na mě, potřásají hlavou:  "Svěř to Hospodinu!" Věděl, že se doplňuje další část Žalmu. To mu dodávalo sílu a trpělivost. Kristus nikdy neupřednostnil svůj zájem a potřeby na úkor poslušnosti vůči svému Otci.

Druhou skupinou, která měla zde své poslání byli povstalci, nebo zločinci, mezi kterými byl Kristus ukřižován. Zvlášť ten jeden. To byl silný nástroj, aby Kristus zareagoval. Jiný evangelista rozvádí tento rozhovor. „Jeden z těch zločinců, kteří viseli na kříži, se mu rouhal: "To jsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás! Jsi- li Boží Syn pomoz sobě i nám. Jestli nechceš zachránit jen sebe, pomoz nám." Vždyť celý život pomáhal jiným, tak není možné, aby něco neudělal pro nás. To byl útok na jeho službu, na jeho poslání. Myslím, že to bylo jedinkrát, když Kristus zůstal nečinný vůči prosbě o pomoc. Ono vlastně ani prosba nebyla, ale jen "sykot hada". Zřejmě, že ten rozhovor Krista s druhým odsouzeným působil jako balzám na jeho duši. „Dnes budeš se mnou v ráji.“ Ano zachránil ještě jednoho, vzal ho satanovi z chřtánu. Musel asi dost zuřit a zaútočil ještě jednou.  To horší mělo teprve nastat.

„Podobně se mu posmívali i velekněží spolu se zákoníky a staršími. Říkali: "Jiné zachránil, sám sebe zachránit nemůže. Je král izraelský - ať nyní sestoupí s kříže a uvěříme v něho. Spolehl se na Boha, ať ho vysvobodí, stojí-li o něj. Vždyť řekl: 'Jsem Boží Syn."

Všimněte si té jizlivé řeči. Uznali, že jiné zachránil, uznali, že je král izraelský, když sestoupí, uvěříme v něho. Každé slovo je cílené a stupňuje napětí. Nejen, že přišel pomáhat jiným, ale to hlavní poslání Kristovo bylo, aby v něho uvěřili. Ti vůdcové to zneužili a přesně toto použili, uvěříme v tebe. Ale ta poslední věta, ta je poslední kapičkou jedu, které vůbec byl schopen satan skrze své nástroje. Zaútočil nejen na jeho identitu, službu, ale na jeho jednotu mezi Otcem a Synem. Spolehl ses na Boha, a on tě nechal ve štychu. Stojí vůbec o tebe, když tě nevysvobodil, jsi vůbec jeho Syn? Myslím, že tato slova působila, jako nůž do srdce.

O tom nikdy nebylo pochyb, že Otec stojí o Syna a syn o Otce. Jednota s Otcem, láska, důvěra, ochrana, vedení to vše bylo nejvyšší jeho prioritou a radostí. Nyní to je podkopáno slovy nepřátel. 

Zdá se, že satan vyčerpal všechny možnosti, kterých byl schopen, aby Krista znemožnil, zabránil v jeho smrti, pošlapal jeho hodnotu a poslání. A pak od něj odstoupil.

     To, co nastalo pak by mělo být předmětem mlčení, protože naše komentáře zastiňují význam. Tam Kristus promluvil, znovu Žalmem 22. "Bože můj, Bože můj, proč jsi mně opustil". To se zdá nemožné. Copak nakonec měli pravdu farizeové, dokonce satan. Bůh ho nejen nevysvobodí, ale se od něho odvrací. Jak od hříšného člověka? To je ten největší paradox dějin. Každý náš pokus o výklad toho místa je jen plácnutím do vody.

     Apoštol Pavel napsal, že Kristus se pro nás stal hříchem. Kristus v tomto příběhu prožil hlubinu našeho hříchu. Byl na našem místě. Odloučen od milujícího pohledu svého Otce. To se nestalo nikdy v dějinách. Nikdy nebyla takto zasažena  jednota Otce a Syna. Jen na chvíli...