Normální rozum to nebere

Asi před týdnem jsem napsal článek o tom, že: „Selskému rozumu to nejde na rozum“. Jednalo se            o zmatečná opatření vlády. Včera večer a dnes jsem znova přemýšlel o tom, že to ani selský, tím více obyčejný rozum jaksi nebere.

     Jsem moc vděčný, že se občas potvrzuje, že žijeme stále v demokracii, kde se více méně dodržuje právo. Že i v takto napjaté době není zabráněno lidem vyjádřit na demonstraci svoji nespokojenost, problémy, které je trápí v kontextu „Coronaviru19“. Policie respektovala zákon, chránila demonstranty a nerozháněla je. To je ctí. Při pozdějším násilí působila ke zklidnění za cenu vlastního zranění. Lze říci, že konala svoji práci „Chránit a pomáhat“. A jí patří dík.      Tuto neděli večer jsem poslouchal ve zprávách jednoznačné, pevné prohlášení místopředsedy vlády p. Havlíčka, který se osobně zaručil, že během tohoto týdne již nedojde k žádným dalším opatřením. To zopakoval několikrát. Údajně není důvod ke změně a musíme počkat alespoň týden na výsledky těchto opatření. Každý posluchač musel být uklidněn, potěšen, byla upevněna důvěra, že věci se mají, tak, jak se mají. Osobně mám veliký problém s tím rouškovým projektem, přesto se podřizuji, někdy reptám.     A pohleďme jak se scéna opět mění ze dne na den. Již poněkolikáté a je to tak velmi okaté, ubohé a zavádějící. Dnes v pondělí p. ministr zdravotnictví Prymula s kamennýma a docela klidnýma očima prohlásil, jako by nic, že se jedná o mírnou úpravu opatření, doladění ke stávajícím. Od středy rozšiřují dál, nošení roušek venku, kromě pár výjimek a v autech. Na jakém základě to rozhodl? Zdálo se mu jen tak, že právě ve středu viry budou více přeskakovat z osoby na osobu do 2 metrů? Nebo to již je krok ze zoufalství a bezradnosti? Když byl pak dotázán: „Proč opět změnila vláda rozhodnutí", tak začal mlžit o doplňkovém opatření, jakoby vyhlašoval státní svátek . Pak odbočil k seniorům a jejich ochraně.      Je to opravdu neuvěřitelné, jak stále více koketují s nedůvěrou občanů. Dnešní rozhodnutí mělo být trestem vůči těm, kteří v neděli demonstrovali na Staromáku a narušili vládní nařízení? Kritizovali vládu a to není příjemné. Moc a ješitnost chlapů u „kormidla“ dokáže divy i v politice. Oslepuje vnitřní zrak, působí ztrátu soudnosti. Abychom si uvědomili, kdo je tady pánem v zemi. To nebyly děti, které je třeba potrestat a zároveň "zarouškovat" celý národ, jen tak mimochodem. Možná potřebují dokázat, že se dobře starají o národ, jako v Polsku, Slovensku. Nebo si dokazují, kdo je větší autorita, koho budeme více respektovat. A oni jsou jako děti, které se přetahují, kdo má větší svaly a kdo z koho. Teda můj obyčejný rozum to nebere ani dnes.     Taky se mně zdá, což se stále častěji ozývá, že média opravdu „přilévají olej do ohně“. Celé dlouhé hodiny a dny, neustále. Dnes jsem zahlédl, jak na nemocničním lůžku leží starší pán s odhaleným břichem, kolem něj asi čtyři lékaři, nebo sestry. Toho typu fotografie se přece tak explicitně neukazují do kamer. Proč v této době ano? Má nás to ještě více znepokojit, nebo zesměšnit tohoto nemocného, zveličit, postrašit. Proč se většinou uvádí počet nakažených a těžce nemocných a jen málokdy počet vyléčených? Je v tom opravdu cílený záměr, nebo za každou cenu senzace? Mám moc rád redaktory zpravodajství na ČT 24, jsou to jistě inteligentní a milí lidé, zřejmě směřováni především vládními informacemi a referencemi. Zdá se že jiné, protichůdné názory v souvislostí s Covidem 19, jsou umlčovány, nejsou žádány, jsou kritizovány. Je skvělé, že mnohé mediální zdroje jsou rozmanité a že soudný člověk má šanci hledat rovnováhu, pravdu, inspiraci jinde.      Zdá se, že tato liknavost, nejednota členů vlády, někdy arogance, zbrklost, nestálost rozděluje společnost ještě více, působí dezorientaci a stále větší nedůvěru, probouzí negativní emoce. Je zřejmé, že tato moje úvaha v pět hodin ráno, nezpůsobí změnu, ale možná, že pomůže někomu ze čtenářů vyjádřit své myšlenky v komentáři, nebo pozvednout svůj hlas. A udělat alespoň jeden krůček ve své rodině, v práci pro rozšíření pokoje a prohloubení našich vztahů, navzdory všemu. Zažehnout naději, tam, kde není žádná naděje, projevit kousíček vděčnosti, kde není žádný důvod. Asi nemůžeme očekávat, že naděje, uklidnění, pokoj, porozumění přijde mezi nás od našich vládnoucích. Čas stále více ukazuje opak. Buďme plni pokoje a darujme pokoj. Přijímejme požehnání a žehnejme. Vezměme radost a buďme vděčni. Zkusme to vydržet s Boží pomocí a ve spolupráci s našimi blízkými. Co nám jinak zbývá? Pokusme se nalézt zdroj pokoje, požehnání a lásky.